Z Mikumi do Selous

Dnešní den jsme strávili celý na cestě. Kousek za Mikumi jsme zastavili u Curio shopu. Seběhla se tam tlupa dětí. Rozdal jsem jim pastelky - každému jednu.

Děti se dožadovaly "mí mí" a natahovaly ručičky. Škoda, že už jsme neměli bonbóny.

Cesta do Selous byla hodně komplikovaná- Objížděli jsme hory Uluguru Mountains. Zastavili jsme u malého jezírka s nádherným výhledem na hory.

Ve městě Morogoro jsme zastavili a pokoušeli se sehnat africká trička pro moje holky a africké pohledy pro Petera. Naknec jsem koupil jednu blůzku pro Lucku.

 Nic dalšího nebylo použitelné. Ty nádherné vzory se živými barvami měli jen na šátcích a na dlouhých šatech, což si netroufnu koupit.

Chodili jsme po městě asi hodinu. Byl to dokonalý africký mumraj krámků, lidí, nepořádku a dopravy. Na mostě jsem podaroval žebráka a Michael mi děkoval.
Cesta přes Uluguru Mountains na jih byla dost slušný hardcore. Asfalt velmi brzy skončil. Navíc bylo po dešti a silnice se opravovala. Místy to vypadalo jako Rallye Borneo.

Zastavili jsme na oběd (opět nedobrý fádní lunchbox) a zjistili jsme, že máme píchlou levou zadní pneumatiku. Byli jsme prostřed džugle, na cestě, kde nebyl moc velký provoz. Začali jsme s Michaelem sundavat kolo a pumpovat heverem, kterému se tu říká jack. Vtom, kde se vzali, tu se vzali  za zatáčkou se objevili dva černí chlapíci. Předesílám, že nejbližší vesnice tím směrem byla nejméně 5 km. Hoši prohodili dvě tři slova s Michaelem a  pustili se do práce. Šlo jim to od ruk, za chvíli měli hotovo.

Pokračovali jsme v cestě. Na mapě naše cesta vypadá úplně nesmyslně. připomíná obrácené písmeno S. Zřejmě to ale byla jediná možná cesta.

Do Selous jsme vjeli v 5 hodin. Zbývajících 75 km přes Selous Game Reserve jel Michael dost rychle, aby nedostal pokutu za pozdní opuštění rezervace.

Viděli jsme impaly a buvoly a spoustu žiraf. Snad pět skupin po 4-8 kusech.

 Selous je úplně jiný než Ruaha a Mikumi: je to docela suchý buš s převažujícími trnitými akáciemi a občas deštníkovýi akáciemi.