Stopujeme slona

Šli jsme pralesem mezi cestami. Místy jsme slyšeli nebo i zahlédli opice - paviány a kočkodany diadémové - blue monkey. Zahlédl jsem pěkného lesoně, snad jesm ho zachytil i na videu.

 Krokodýli strom.

Didi byl neustále ve střehu.

Jeho společník, ranger s těžkou puškou, kterému Didi říkal commander, se držel vzadu. Byl docela komické, když polonahý Didi vytáhl zpoza pasu mobil a začal telefonovat.

V jednu chvíli jsme na lesní cestě zaslechli slona. V hustém houští praskaly větve a bylo slyšet i zatroubení. Bohužel se v tu chvíli objevilo na cestě auto od lodge, zastavili u slona a zkoušeli ho túrováním motoru vyprovokovat, aby se ukázal.

Didi nás nepustil blíž, slona jsme obešli širokým obloukem.
Největším zážitkem pro mě bylo spatření bércouna - obřího rejska Elephant Shrew, kterého jsem viděl včera v lodgi. V lese se pohyboval asi půlmetrovými skoky. Úžasné zvíře - rejsčí čumák, tělo červenohnědé jako aguti, ocas jako krysa.

Didi nám ukázal strom, z něhož se získávají léky. Klekl si ke stromu, předními zuby ohryzal - ostrouhal kůru až na lýko, pak si se stromem povídal a dýchal n aněj - prý aby se léčivé látkydostaly z kořenů do místa, které ohlodal. pak si zuby nastrouhal lýko a dřevo na piliny, které snědl. Při té příležitosti jsem si všiml, jak má světle růžovou ústní dutinu a jazyk. Přijde mi, že my běloši máme ústa tmavší.

Didi vyprávěl, že byl dříve pytlákem - lovl slony na kly a buvoly na maso. Pak šel do školy, udělal si dva stupně, naučil se anglicky a pak ještě dva roky college v Daru. Teď se živí jako guide na volné noze, k tomu učí guidy, přednáší o ochraně přírody a občas běhá maratony. Bosky.
Ptal jsem sem se na to pytláctví. Před pěti lety prý vláda nařídila zabavení všech pušek od lidí pod trestem smrti. Tím víceméně skončilo pytláctví.

Didi říkal, že jeho kmen žil kdysi na jih od Rufiji. Když Němci založili rezervaci, museli se přestěhovat na sever od řeky. Přechod řeky označují slovem loka, protože přitom všichni moc plakali. Nyní se vesnici říká Mloka.

Na Internetu jsem našel Didiho příjmení - Didi Kambangwa. Tady je o něm článek. Jedna fotka je tady. Tady je další. A tady je ještě jedna fotka. Na Facebooku je připomínka jeho maratonu.

Když jsme se přibližovali k autu, začal Didi prozpěvovat, přidal se Commander i Michael. Mělo to skvělou atmosféru, jako když se lovci vrací z lovu.

Didi měl svoje walking safari určitě najeté. Navíc je skvělý herec a vypravěč. Byla to jistě částečně show. Ale jen částečně. Z druhé části to byl lov v buši. Commander s sebou netahal těžkou pušku na slony jen tak zbůhdarma. Už jen vidět Didiho, jak čte stopy, jak se pohybuje v lese a jak zkoumá okolí, to samo o sobě byl úžasný zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Pěší safari s Didim

Ráno jsme vstali v 5:45. Ještě že jsem se vzbudil sám, protože jsem omylem měl budík nastavený na všední dny mimo víkendu - a dnes je sobota.
Kopli jsme s Igorem do sebe čaj ještě za tmy - a začali čekat. Michael nikde. Čekali jsme do 6:30 a pak jsem zavolal jeho manažerce Leině. Leina začala vyskakovat, že v itineráři dnes nemáme walking safari a že ona to musí vědět, protože ten itinerář sestavila a je Michaelova managerka. Naštěstí Michael dorazil asi v 6:40, protože zaspal.
Jeli jsme autem jen kousek - a vtom Michael zastavil. Na lesní cestě stál bushman, měl na sobě bederní roušku, na prsou a na zádech destičku snad z lýka, na ní kousky kůry, za destičkou zastrkaná pírka. V ruce asagaj, na prsou zavěšené dvě medaile z maratonu. Pravil, že se jmenuje Didi.

Vyrazili jsme do buše. Didi se pohyboval s lehce pokrčenými koleny, asagaj ve zvednuté pravici.
Dorazili jsme k termitišti. Didi si klekl a pomodlil se, pak vylezl na termitiště a asagajem ho rozbil. vybral z něj dva termitiy. Jednoho slupl, druhého mi nabídl. Strčil jsem termita do pusy - a okamžitě mě kousl pod horní ret. Rozkousal jsem ho, byl křupavý a kyselý. Didi říkal, že se modlil proto, kdyby v termitišti byla mamba nebo kobra, aby ho nekousla.

Pak jsme na cestě našli čerstvý sloní trus. Didi do něj strčil prst, aby změřil teplotu - byl starý 45 minut.

Pak trus rozebral - a prst olízl. Řekl, že to je výborné antibiotikum a zdroj vitamínů. Pak vzal trus do ruky a vymačkal si ho do pusy - prý se to používá jako zdroj vody, když je o ní nouze.
Vysvětlil, jak s epozná trus samce od samice - samec močí daleko od hromady trusu, zatímco samice na hromadu nebo těsně před.

Didi se s trusem opravdu nemazal. Tvrdil, že když dítě málo pije mléko, tak matka rozmíchá sloní trus s medem v evodě a donutí to dítě polknout. Do týdne prý dítě poroste jako z vody.

Selousův hrob

Nahoře: Voduška znamenaná
Cestou od horských pramenů jsme potkali krásného sloního samce. Ohodil se bahnem v kališti, pak přešel přes cestu, zahrozil nám hlavou a zmizel v buši.

Za celý den jsme viděli plno sloního trusu, ale jen tohohle jednoho samce.

Zastavili jsme se u hrobu Frederika Courtenay Selouse. Má jednoduchý kamenny hrob blízko letiště, které je pojmenované po něm - Beho Beho. Tak mu podle Michaela říkali domorodce podle charakteristického zvuku jeho pušky.

 Jsem moc rád, že jsem se mohl pomodlit u hrobu velkého bílého lovce, jednoho z největších, jací kdy chodili po pláních a zelených pahorcích afrických.

Upřesňující poznámka: Později jsem zjistil, že mě Michael trochu mystifikoval. Beho Beho nemá se Selousem nic společného, ale znamená to Cukrová hora. Selous tu nikdy nežil a nelovil. Dorazil sem s anglickými jednotkami při útoku na německé pozice toho dne, kdy zemřel - 4.ledna 1917. 

Je trochu paradoxní, že největší přírodní rezervace v Tanzanii se jmenuje po něm, i když většinu tohoto území nenavštívil. Jeho lovecká sláva se pojí hlavně se Zimbabwe, Botswanou a Zambií.

Safari v Mikumi

V 7 ráno jsme vyjeli do národního parku Mikumi.

Silnice Transtanzanian prochází přímo středem parku. Už ze silnice jsme viděli slony, žirafy, impaly a paviány. podél cesty jsou cedule oznamující výši pokuty za srážku se zvířetem. Je to odstupňované podle druhu zvířete,

Hned po vjezdu do Mikumi jsme dostali tip na lvy. Michael jel přímo k nim.

U cesty stála tři auta. Asi 30 m od cesty se povalovala lvice. Kousek dál v trávě byla druhá se dvěma lvíčaty.

Po chvíli se v křoví zvedl lev. Lvice přecházely, většinou ležely, pak se zvedly. ušly pár kroků a zase sebou praštily. Lvíčata je následovala.

Lev se za celou dobu nehnul, jen několikrát zvedl hlavu. Když ležel, nebyl za trsem trávy ani vidět.
Pozorovali jsme lvy asi tři čtvrtě hodiny. Jsem moc rád, že se to povedlo.

Mikumi je úplně jiná krajina než Ruaha. Je to rozlehlá pláň, jen řídce zarostlá stromy a křovím.

Jsou tu veliká stáda impal, tipl bych, že přes 200 kusů. Nikdy jsem tak velká stáda neviděl.

Hustota zvěře v NP Mikumi je o dost menší, než v NP Ruaha. Tu a tam je vidět stádo impal, pár žiraf, pět šest zeber nebo osamělý pakůň.

 Viděli jsme jen jedno větší stádo pakoňů. V hippo poolu jsme viděli pár hrochů, ale oproti Ruaze nic moc.

Viděli jsme jednoho velkého krokodýla.

 Všude po cestách pobíhaly čejky korunkaté a poletovaly leskoptve nádherné. Viděli jsme jednoho zajímavého dravce, zřejmě snake eagle.

Projeli jsme několik waterholes. Vylezli jsme na baobab (po žebříku) a viděli jsme velký dutý baobab s žebříkem uvnitř, kde se v minulosti schovávali pytláci.

 Cestou zpátky začalo Michaelovi něco vrzat v autě, tak mi půjčil řízení. Zařídil jsem si Toyota Landcruiser po NP Mikumi.

Viděli jsme slonici se slůnětem docela blízko.

Na závěr jsme viděli dva nádherné sloní samce. Ten větší měl úžasné kly.

Loučení s Ruahou

Dnes ráno jsme se rozloučili s Ruaha Bandas. Po snídani jsme zajeli na základnu spravit ruplé stupátko u Michaelova auta. Dali jsme řeč s mladou výzkumnicí z Kanady, která tu v NP Ruaha zkoumá supy. Bydlí také v Ruaha Bandas. Znala i toho levharta, kterého jsme viděli první den. Je tu sama s terénním autem. Tomu říkám žívot! Říkala, že supů hrozně ubývá, protože je farmáři tráví. Tedy ty otrávené návnady jsou určené lvům. Udělal jsem ze sebe totální trubku, když jsem říkal, že jsme viděli fajn ptáky, hlavně mandelíky dlouhoocasé. Kterých je všude plno.

Cestou z NP Ruaha jsme fotili slony u řeky a další sloní rodinu pod akácií se stádečkem impal. Už za branou parku jsme viděli hyenu, ale zmizela v buši, než jsme vyndali foťáky. 

U bahnitého jezírka jsem chtěl fotit čápa sedlatého, kterých je NP Ruaha plno, a v tom přiběhla skupinka psů hyenovitých. Lehli si na břicho k vodě a pili. Igor s Michaelem vylezli z auta. Přitom Michael praštil dveřmi a psy splašil, takže utekli. Peter byl dosrt nahněvaný. Já jsem je natočil a snad i pár fotek vyjde. To byla velká klika, že jsme je viděli.

Cestou do Iringy si nás stopl policajt a jel s námi pár kilometrů. Iringa má kouzelné okolí, nádherné kopce a skály. Michael říkal, že se hodně rozrůstá.

Jedeme zemědělskou krajinou po silnici směrem na Dar es Salaam. V některých vsích mají domy u silnice namalované písmeno X. Jsou to nelegální domy označené ke zbourání, protože se silnice bude časem rozšiřovat. Místní mohou vládě zaplatit jejich dům se tak legalizuje - napíšou na něj číslo.

Poobědvali jsme na pastvině pod stromem. Špagety s tuhým hovězím. Jídlo z Ruaha Cottages mi věru chybět nebude. Ale jinak se mi Ruaha hrozně líbila. Je tu víc slonů, než v Tarangire. A krajina je ještě malebnější - kopce s baobaby jsou prostě kouzelné. A není tu moc turistů.

Batoh stále není. Dopoledne kolem Mwagusi

Ráno po snídani jsme jeli na letiště Msembe domluvit se ohledně batohu a night drive na dnešní večer.
Batoh opět nedopadl. Prý ho ráno zapomněli naložit do letadla Coastal Airlines. Prý zítra.
Problém je, že zítra odjíždíme z Ruahy do Mikumi. Takže se začaly vymýšlet varianty, jako řže mi batoh do Mikumi pošlou autobusem.

 Korunu všemu nasadila Leina. Volala mi, že batoh pošlou do Mikumi - Martha prý zajistí, aby se určitě naložil, a manager z lodge ho vyzvedne a v lodgi na mě bude čekat. A prý mě to bude stát 50$ / něco za Marthu, něco za managera. Byl jsem už dost naštvaný, řekl jsem Leině, že nic platit nebudu a ať se domluví se Stellovou. Tak se snad domluvili.

Jeli jsme na game drive kolem hory Kimila Matonge. Cestou jsme viděli pár skupinek slonů a konečně jsem vyfotil zoborožce.

 V lesích kolem hory jsme toho moc neviděli. Je tam špatná viditelnost, všude křoví a stromy. Zahlédli jsme antoilopy losí - elandy, ale hned zase zmizely v lese.
O kus dál Igor objevil sloní rodinku, kerou jsme si vychutnali.

Nejlepší část dopoledního safari byla oblast kolem řeky Mwagusi. Řeka byla místy úplně vyschlá.

Kolem řeky se procházela stáda slonů, kudu, žirafy a impaly.

Viděli jsme jednoho velkého samce, jak se vyvaluje v bahně. Pak vylezl a přecházel koryto řeky přímo před námi. Byl to nejsilnější a největší býk, jakého jsme dosud viděli.

Krajina za Mwagusi je nízká, rovná, bez vysokého buše. Kolem řeky rostou vysoké palmy dumy thébské. Viděli jsme dvě sloní rodiny docela zbízka, sloni na tři metry. Nemělo to chybu.

Cesta byla místy docela zarostlá a špatně průjezdná, v jednu chvíli to autem hodilo tak, že jsem Petera praštil foťákem do bhlavy.

Na oběd jsme dojeli až něky kolem třetí. Po obědě jsme vyrazili do jižní části parku. Jeli jsme podél řeky. Viděli jsme plno hrochů a velká sloní stáda.

Bohužel jsme neviděli žádné šelmy. Nazpátek jsme se vraceli přes náhorní plošinu zarostlou bušem a baobaby, kde nás strašně žraly mouchy tse tse.

Před večeří jsme zajeli k bývalému přívozu a k mostu přes Ruahu.